Přemýšlela jsem proč se všude mluví o našem, jeho egu a začala ho pozorovat.
Kdy se objevuje, co mi říká, jak reaguji a kdy mi je ku prospěchu a kdy ke škodě.

Nejdříve jsem všude slýchávala jak je „Ego“ vlastně špatné a ten, kdo poslouchá a jedná podle něho tak je sobec a egoista.
A je to opravdu tak? Musím říci, že mi určitou dobu trvalo si uvědomovat, že teď v tomto okamžiku zrovna jednám na základě popudu mého ega.
Je opravdu moc nádherné přemýšlet o jakékoliv situaci a najednou spatřit co mi mé ego našeptalo do mé mysli co mám udělat, říci, jakým tónem a razantností zasáhnout. Uvědomit si ten krásný vhled do sebe sama a říci si : „ano to mi našeptalo jen mé ego , ale cítím to tak opravdu? Od srdce? Odpověď je někdy velice překvapivá, někdy velice úsměvná a někdy opravdu harmonizující s vnitřními pochody našeho těla.
Tak jaké to „EGO“ vlastně je? Všichni víme , že ho k životu velmi potřebujeme.

Abychom dokázali čelit strachům, bránit se v nebezpečí. Abychom nemuseli být obětí, ovcemi, nickami,pohunky. Abychom si dokázali ustát své místo v životě a cítili se být ve svém těle Sami sebou. Na druhou stranu nás stahuje do světa dětského trucování „ a teď bude po mém“, tiché domácnosti bez jakéhokoli vysvětlování „ on – ona to přeci musí vědět a vidět a tušit a myslet si“, do křiku a nebo to všechno zvládnu úplně sám/a neboli pozice jsem supermuž a superžena. A tak se vlastně dostáváme do stavů „ zavřených klapek na očích „
Do „dusna které bychom mohli krájet“, a do úplné vyčerpanosti – kruhu neustále točících se myšlenek, tlaku na sebe a své okolí a nakonec jdeme do nemoci.

Co s tím? Už vím, že ho potřebuji, ale také že mi dokáže ubližovat.
S mým „egem“ to bylo tak. Dlouho dobu mi trvalo než jsem ho dokázala rozeznat a nezaměňovat ho s jinými pocity. Ale když jsem ho poprvé ucítila a uvědomila si, co mi teď a tady říká , tak jsem se nejdříve zeptala sama sebe jestli to opravdu takto chci řešit. Zastavila jsem se a zeptala se „ cítím se takto dobře?“. Přišlo něco pro mě úžasného, mé tělo se zklidnilo a vyšel z vnitřku pocit, který jsem dokázala pojmenovat a uvědomila jsem si zda je toto opravdu moje nebo jen našeptávání mého „Milého Ega „. Někdy při zastavení myšlenek a přehrávání si situací vyšlo hned napovrch „ Ach mé ego“ a přišla úleva a úsměv na tváři jaký je to vlastně naváděč a šťoural. Že takto to vůbec nemusí být, natož taková nesmyslná odezva. Ale, že může být klid a mír a spokojenost a úsměv a láska .

Na druhou stranu mé zlaté „ego“ moc volám. Když cítím nejistotu, nerozhodnost, nedůvěru v sebe sama ve své schopnosti, nadání a talent.
Ale to to trvalo než jsem „ své milované EGO „ přijala se vším tím co němu patří a než jsem se rozhodla, že ho přijímám, miluji, potřebuji i přes všechno to sobectví a egoismus, který k němu patří jako k hrnci poklička.
Všem moc doporučuji se zastavit, prohlédnout si, uvědomit si „ Své milující ego“ zasmát se a zakřičet si s ním. Je to zázrak lidského bytí a lekcí pro nás všechny.

Olga Plchová
Rodinné konstelace
ola.plchova.@seznam.cz
Více info zde.